Přes dvě Moravy k Jadranu_II

Přes dvě Moravy k Jadranu_II

 

Původně jsem zamýšlel touto částí také dokončit vyprávění, ale z nějakého důvodu mi přišlo na um, že nemám vynechávat některé podrobnosti, o kterých jsem se domníval, že jsou osobní a není třeba je zveřejňovat. Tím došlo k podstatnému rozšíření obsahu vyprávění a proto tento díl nebude závěrečným...

Vyprávění o pouti dvoijice moravských presbyterů za velikým požehnáním  jsme minule přerušilii v okamžiku šťastného  dosažení jadranského pobřeží. Nyní se pod námi, v malebném zálivu nachází asi šestnáctitisícové město B. Náš Duster se sune po docela slušné silnici stále níž a níž. Po chvíli vjíždíme do města. Projíždíme dlouhou ulicí, zpočátku jen řídce lemovanou nějakými stavbami. Otec Karel se ptá, zdali vím, jak najít hledaný monastýr. "To tedy věru netuším" odpovídám poněkud nervózně. Taková otázka... jako bych tu byl co chvíli... Projíždíme nějaké křižovatky. Na následující z ničeho nic prudce odbočím doprava se slovy, že tady někde by to mohlo být. Po sto metrech zastavuji a jdu se zeptat taxikáře, jestli tu někde není ta a ta ulice. Odpověď mne nadchne. Máme pokračovat dále stejnou úzkou uličkou a po sto metrech zabočit vlevo. Vracím se do vozu a provádím manévr dle proposice. OhÓÓÓ! Copak je to najednou tam před námi v kopci? No jistě... monastýr! Asi teď vypadám před otcem Karlem jako veliký borec. Ale není sebemenšího důvodu k sebeoslavování. Vůbec netuším, jak se taková věc mohla přihodit. A nebo spíše tuším - děkujeme Bože!. Vystupujeme z auta a stoupáme po dlouhém, kamenem dlážděném, chodníku vzhůru k monastýru. Ten je celičký vystavěn také z kamene. Nádhera! Ocitáme se před fortelnými dřevěnými vraty s malými dvířky. Před nimi bezradně postává skupinka nějakých návštěvníků a marně se snaží dostat dovnitř. Zvedám mimoděk zraky a na vyvýšené terase  za bránou spatřuji igumena R. s několika monachy v hektickém hovoru. Pokud se, čtenáři, ptáš, jak mohu vědět, že je to igumen, pak věz, že tu tvář již dlouho znám. A nejen tvář, také jeho hlas. Avšak toto naše osobní setkání je první. Igumen se v mžiku obrací směrem k nám, usmívá se a rozmáchlým gestem pravicí nad hlavou nám dává pokyn, kterak proniknout do monastýru. Pokračujeme tedy ještě několik metrů vzhůru ve směru pokynu a přicházíme k hlavní monastýrské bráně, lemované po obou stranách velikými mozaikami. Na kamenném nádvoří monastýru se setkáváme s otcem igumenem, který nám v doprovodu několika monachů kráčí v ústrety. Vítáme se ovbyklým pozdravením. Uff! Dobře to dopadlo. Mnohokrát v posledních měsících jsem ve svých představách prožil tento okamžik. A vždy jsem se ocitl na zemi pod igumenovýma nohama a vzlykal jako dítě. (Milý čtenáři, věz, že takové hloupé představy jsou v rozporu s hledáním skutečné pravoslavné duchovnosti a mohou být dokonce konáním ďáblovým; tedy vřele nedoporučuji je pěstovat!!!). Nyní, v reálu, jsem uchoval jakous takous důstojnost. Igumen nás vede do přívětivé kamenné trapézy s bytelným trámovím na stropě.Vydává několik stručných pokynů ohledně našeho občerstvení a usedá s námi k dlouhému dřevěnému stolu. Ani nevím kde se to ve mně bere, ale zcela bez váhání se tážu otce R., zda mohu bez formalit přistoupit k věci. Netuším totiž, kolik času budeme mít pro takový hovor k disposici a nechci ztratit ani okamžik této drahocenné příležitosti. Igumen mi dává mírným gestem a klidnným pobídnutím pokyn, abych mluvil. Stručnými, holými větami vysvětluji důvod naší návštěvy a její motivy. Prosím ho o to, aby nám věnoval kolik času bude možno.Igumen pokyvuje hlavou. Kdesi blízko se ozývá jasný tón zvonku. Trhnu sebou, ale igumen mi pokynem ruky dává najevo, že se nemám vzrušovat. A dodává, že začíná povečeří. "Je to dobré" říkám si v duchu a jsem vděčný, že nám věnuje i čas modlitby. Spoléhám na to, že i otec Karel bude mít užitek z dalšího hovoru a bez zaváhání vytahuji na stůl další a další karty, otázky, které mne dlouho pálí a na něž neznám spolehlivou odpověď. První otázkou je, zda skutečně musím při svaté liturgii kázat i přesto, že cítím před lidmi naprostou nehodnost a připadám si, že kážu vodu a piji víno."Když nebudeš kázat, nejsi dobrý pastýř", zní odpověď. "A klidně jim řekni: co vám nyní povím, není dosti živo v mém srdci, ale musím vám to říct a vy se snažte být v tom lepší než já". A k tomu dodává, že kněz nemůže číst sv. Evangelium pouze při sv. liturgii, nýbrž neustále, musí se ho bez ustání učit a rovněž tak výklady k němu. Doporučuje besedy sv. Jana Zlatoústého, Pajsije Veličkovského, Ignatije Brjančaninova a další velká Světla. Při další otázce ohledně sloužení sv. liturgie zdůrazňuje, že se musí sloužit celá a že není možno upírat ovcím potravu pro duši jejím zkracováním a vypouštěním jejích částí. Vysvětluje, že správná cesta je cesta svatooteckého učení, které jsme dnes již více méně zapoměli. "Je třeba si být vědom toho, že kvůli držení svatooteckého učení a poctivému sloužení plné svaté liturgie může v církvi docházet i ke konfliktům a střetům", poznamenává s klidem. A pokračuje, že znakem dobrého pastýře rozhodně není na prvním místě plný chrám. "Pokud jdou lidé brzy a rychle za nějakým knězem, bývá to pochybné znamení. Pastýř musí lidem jasně dát najevo, že pokud se neodřekli sami sebe a snaží se přibližovat ke Kristu a to také v případě svatého přijímání, není  to dovoleno". Cituje sv. Písmo: "Kdo chce přijít za mnou, zřekni se sám sebe a pojď a následuj mne". Přičemž zdůraznil slova kdo chce. "Nemusíš, když nechceš a nestojíš o to, ale pokud se jednou rozhodneš, pak už není žádné polemiky". Takto uplynula asi hodina. Pak dává igumen najevo, že je čas ukončit rozhovor a vyzývá nás, abychom se šli ubytovat. Na rozloučenou nám sděluje, že ranní modlitby v chrámu začínají ve čtyři hodiny a odchází. Jeden dobrý bratr nás vede do naší kelie. V noci  nemohu zamhouřit oka, přesto, že jsem po dvou dnech cestování dosti unaven. Jak říká jeden můj přítel: "doba je zlá a my už nejsme nejmladší...". Hlavou mi tam a zpět plynou stále dokola slova z večerního rozhovoru s otcem R. Mám obavy, že za pár hodin nebudu schopen uvést tělo do životného stavu. Natož tak modlit se! V půl čtvrté ráno se monastýrem rozezní známé klepání na "prkno". Službu konající bratr je dobře instruován a za ukrutného klepání přichází až téměř k našim dveřím. To by probudilo i mrtvého. Nevyspalý vstávám z palandy a jdu na sebe nalít vodu v naději, že pak začnu vnímat. Nezačnu... Otec Karel na palandě nejeví známky života. Vycházím tedy z kelie, potácím se tmou ke chrámu a vcházím dovnitř. Modlitby již plynou. V šerosvitu se dostávám k analoji s  ikonou chrámu a dělám poklony. Odněkud ze tmy se vynoří nehmotná postava monacha a líbá mi ruku, žehnám tomu přeludu a potácím se tmou k tušené stěně chrámu. Nahmatávám lavici, pevně se chápu opěradla a snažím se neumřít ihned na počátku. Po nějaké době, mezi bezvědomím a polospánkem, registruji příchod otce Karla. Venku začíná pomalu svítat. Když již po několikáté začínám upadat do agonie, přichází otec diakon a tiše sděluje, že je čas k přípravě na svatou liturgii. Společně s otcem Karlem se nahrneme do oltáře. Před svatým prestolem, ozářen tlumeným světlem svíc, stojí igumen. Stručným diplomatickým obratem nás vyhodí z oltáře s tím, že už je čas a máme se pomodlit vchodné modlitby. Otec Karel je, zdá se, při smyslech a počíná se modlit Carju nebesnyj.... Po ukončení modliteb opět vcházíme do oltáře a oblékáme na sebe roucha. Končí hodinka a začíná svatá liturgie. V důsledku stresu se probírám a začínám ostře vnímat dění. Ještě se stačím zeptat igumena, jestli mohu sloužit podle srbského služebníku, který mám u sebe. Igumen dává svolení. "Blagosloveno carstvo....."! Při liturgii pozoruji igumena. Slouží s neuvěřitelným soustředěním a pečlivostí. A to do té míry, že jsem se s něčím podobným dosud nesetkal. Ke konci svaté liturgie, zatímco v oltáři přijímáme, zní z lodě četba ze svatých otců (tak tomu bylo ostatně i po sedálnech při ranních modlitbách). Po svaté liturgii následuje tzv. "posloužení" na terase. S vděčností vpouštím do krevního oběhu kofein z milované balkánské kávy a stydím se, že ho míchám s Kristovou svatou Krví. Teprve na konci našeho pobytu v monastýru budu schopen upřimně poděkovat Bohu za vše a zejména za bohoslužby a svatou liturgii, za možnost přijmout Jeho Tělo a Krev. Sedíme s igumenem, bratry a dalšími účastníky svaté liturgie. Hovoříme o naší církvi, událostech v Evropě, na Kosovu. Po nějaké době přerušuje příjemný hovor zvuk zvonku, který nás zve k obědu. Jak je monastýrským typikem stanoveno, v průběhu oběda čte jeden z bratrů z životopisů svatých otců. Po nepříliš dlouhém čase igumen udeří dlaní na zvonek před sebou na stole. Sycení těla končí. Modlíme se a odcházíme z trapézy. Po nějaké době se scházíme s otcem R. a žadoníme o další rozhovor. Otec souhlasí a velkoryse objednává malé pohoštění na stolek v příjemném podloubí, do něhož sestupujeme po několika schodech.  Procházíme pod freskou svatého Sávy. Usedáme ke stolku a já opět útočím bez přípravy. Tu jsem ostatně konal mnoho a mnoho měsíců před tímto okamžikem a je mi jasno, co chci zvědět. Jako kněz a manžel zároveň nezvládám zajišťovat standard domácnosti tak, jak je obvyklé v jiných rodinách a tuším, že žena to nenese lehce. Co tedy dělat, když není spokojená? "Žena má mlčet" zní odpověď. "Má doma vytvářet takové prostředí, aby byl všude mír a pokoj. Když se kněz - manžel vrací domů, má být všude mír. Musí si být vědoma, že je ženou kněze Kristova. On je pomazaný služebník Boží!. Tím se odlišuje od jiných manželů. Ona má spoluúčast na jeho kněžské službě. Ona i děti ho mají respektovat jako manžela, otce a kněze. Jako svoji hlavu. To samozřejmě předpokládá, že tak jako je on hlavou své ženy a rodiny, musí být jeho hlavou Kristus a on to musí svým každodenním životem (službou) naplňovat". Když se ne zcela chápavě dívám do jeho očí dodává příklad: " když doma pukne zeď za zády manželky a kněz k tomu nic neřekne, žena mlčí". To je zcela jasné slovo, jasnější než jsem byl schopen očekávat. Z té odpovědnosti mne začíná mrazit v zádech... Dále se ptám, co dělat s lidmi, kteří přicházejí ke sv. zpovědi a je zcela zřejmé, že je to pro ně formální úkon, vstupenka ke svatému přijímání. Zjevně nemají ve vážném úmyslu opustit dosavadní způdob života a vrátit se k Bohu. Prostě chtějí jen "vygumovat" část hříšné minulosti, přijmout a pak pokračovat stejným způsobem v dalším životě. Odpověď je pro mne dosti krutá: " musíš je pomalu, postupnými kroky vychovávat". Ještě další otázky jsou vyslovovány a otec R. precizně formuluje svá vysvětlení a odpovědi. Po dosti dlouhé době přichází jeden z bratrů a krátce hovoří s igumenem. Ten se vzápětí omlouvá a vysvětluje, že je třeba, aby se věnoval vážně nemocné dívce, která odmítá opustit monastýr a vrátit se domů. Odpoledne je tedy otec R. zaneprázdněn. Máme "volno". Otec Karel tohoto faktu moudře využívá a rozprostírá se na palandu v kelii. Já se chápu svého fotoaparátu a bloumám zákoutími monastýru a převtěluji se do japanského turisty. Opakovaně mačkám spoušť a snažím se zachytit prchavou realitu pro budoucí časy. 

 Na nádvoří (jak Srbové říkají - v portě) monastýru snímám monacha, kterak plní své poslušenství a zametá dlažbu. Chvíli poté tajně, od pasu mačkám spoušť fotoaparáítu, abych nepozorovaně zachytil starého monacha, jak přebírá brojanicu (komboskini/čotki) ve společnosti nějakých žen. Myslím, že o mně stejně dobře věděl. Usuzuji, že jsem pořídil již dostatek dokumentárních snímků a vydávám se skrze monastýrskou bránu ke vnější terase, abych se podíval na moře. A hle, kdo to zde neprodlévá v družném hovoru? Otec Karel opustil palandu i kelii a rozpráví tu s jedním bratrem, který před nějakou dobou doputoval do tohoto monastýru z drsného Kosova. Že to tam bylo drsné, je na něm vidět na první pohled...

 

Zbytek dne pak plyne dle zavedeného řádu až do večerní bohoslužby a povečeří...

 

 

 

Konec II. části

pokračování příště